Stojím před Tebou – nahá? Možná, spíše ne. Před chvilkou jsi
mi totiž nasadil má pouta, užívám si vůni kůže, cítím její povrch na zápěstích,
kolem kotníků…
Mám zavřené oči – přesto se těším na to, až mi nasadíš
škrabošku a pevně ji utáhneš, těším se i na roubík, který mi také v zápětí
nasazuješ. Chytáš mě za ruku a naviguješ, co mám dělat. Klekám si na lavici,
usmívám se, když mne k ní poutáš. Miluju to očekávání, kdy nevím, co bude
– ale věřím Ti, takže si to celé jenom užívám.
Poutáš mě tak, že musím ležet na lavici, nohy rozkročené, na
zemi… Takže si můžeš dělat cokoliv s mým klínem, zadkem, zády… A ačkoliv
očekávám pořádný výprask, ke kterému jsem se Tě dnes snažila vyprovokovat,
slyším jen, jak za mnou cosi děláš. Uvažuji, co to bude, natáčím trochu hlavu,
abych lépe slyšela, i když je mi to vlastně k ničemu.
Prohýbám se a snažím se Tě dotknout, nicméně jsi moc daleko.
Zaslechnu jen zasvištění, štípnutí proutku a krátký povel „narovnej se“. Takže
se okamžitě zase vyšponuji a vystrčím na Tebe svůj klín. Chvilku za mnou ještě
šramotíš, ale pak konečně cítím Tvé tělo blízko svého, jen mi prsty přejedeš
klín, a ačkoliv začínám být Tvou nevšímavostí docela vydrážděna, ještě mne
zaléváš čímsi – zajedeš do mě prsty - a i kdybych sebevíc chtěla, nedovedla bych
tomu teď zabránit.
Pak kousek poodstoupíš a já už slyším jenom zavrčení
nějakého motoru – ale tentokrát je to nejspíše něco trochu většího, než
obvykle. Na okraji mého nabídnutého klína cítím tlak a pak pomalý pohyb
dovnitř. Jen se zachvěju – stejně plynule jako do mne se pohyb vrací a pak
opakuje. Je příjemně pomalý. Zaslechnu jen zavrzání, nejspíš, jak sis kousek
ode mě sedl na postel, nejspíše mě pozoruješ? Ale na jednu stranu je mi to asi
jedno. Pohyb – ačkoliv je monotónní – je velice uspokojující. Jen se trošku
posunu, abych jej cítila ještě hlouběji v sobě. A nevím, jestli mi snad
čteš myšlenky, ale nějak zrychlíš rychlost, jakou jsem opečovávána. Vnímám, jak
se moje tělo začíná stahovat a za chvilku mnou projede vlna horka a chvění.
Ještě se pořádně neproberu ze slasti, a slyším Tvůj hlas:
„Nezapomenula jsi na něco?“
Ano, zapomenula jsem Tě poprosit, jestli můžu. Ale to už mě
přes záda přetáhneš pevnými důtkami, které zbožňuji. Zachvěji se a prohnu –
nevím, co mám vnímat dřív, jestli stroj, který mne celou dobu neúnavně dráždí,
nebo slastnou bolest. Na záda a zadek mi dopadá jedna rána za druhou – že by to
bylo těch mých provokovaných padesát ran? A ačkoliv bych chtěla poprosit o
dovolení – přes roubík a rány, které mi chvilkami berou dech, to moc nejde,
takže se pod Tebou znovu chvěji… Nevím, kolikrát mě to necháš opakovat –
dostávám se do stádia, které jsem s Tebou již pocítila – vnímám jenom
slast, bolest, chvílemi něhu a to, že jsi se mnou. Chvílemi mám chuť urvat svá
pouta, chvílemi si všimnu, že mi dáváš výprask proutkem…
Probírám se z toho všeho, vyčerpaná ležím na lavici,
cítím, jak mi sundáváš kožené popruhy kolem zápěstí… Jak mi pomáháš se zvednout
a ukládáš mě do postele… A ačkoliv se většinou snažím usnout až po Tobě a
chtěla bych Ti to všechno hned teď oplatit – usínám Ti, vyčerpaná, skoro
okamžitě, v náruči.
Žádné komentáře:
Okomentovat